Doc.PhDr. Oldřich Čálek CSc., Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové psychoterapii

25. listopadu v 17:22

Všudypřítomnou charakteristikou takzvaně duševně nemocných lidí jsou jejich problémy s pocity. Mohou nabývat podoby rozmanitých příznaků, avšak daseinsanalyticky řečeno jejich společným určením je to, že nemocný člověk k nim nemá svobodný vztah. To se projevuje dvěma rámcovými způsoby: jednak jsou pro svého nositele nedostupné, jednak ho ovládajív neprospěch jeho autentického existování. Dá se říci, že pocity jsou společným tématem snad všech psychoterapeutických směrů a jeho úspěšné řešení představuje jednu z pozorovatelných známek účinnosti psychoterapeutického procesu vůbec. Dlouhodobá terapeutická práce s pacientem a jeho sledování však ukazuje, že to s pocity není tak jednoduché.

 

Podle daseinsanalýzy spadají pocity do působnosti existenciálu „naladěnost“ (srov. Daseinsanalyse, 2006). Pocity jsou uváděny do souvislosti s laděním (die Stimmung). Daseinsanalýza odmítá odvěké aristotelsko-karteziánské mínění, že pocity jsou pouhým efemérním doprovodemvědění a konání. Znevažování a bagatelizování pocitů má v Západním myšlení dávnou tradici a v podstatě trvá podnes, i když se ovšem objevily některé kulturní reakce na jednostranný racionalistický, resp. vědecký přístup: např. romantismus nebo hnutí epochy Vodnáře. Nedůvěra k citovému prožívání plyne z hluboce zakořeněného domnění filosofie, že člověk se řídí, nebo alespoň by se kvůli svému blahu měl řídit rozumem, jinými slovy výhradně věcnými informacemi a jejich kalkulem. To je však pouhé zbožné přání. Za jednu z největších Heideggerových zásluh lze pokládatprávě to, že do filosofie zavedl fenomén „ladění“ (die Stimmung( (srov. Feher, 200-).

 

Z hlediska psychoterapie však mezi prožívaným pocitem a fenoménem ladění zeje propastný rozdíl, i když se obojí podílí na tom, jak se člověk „vynachází“ (die Befindlichkeit). Český fenomenologický filosof Jan Patočka ve svém Sokratovi zdůrazňuje, že filosofie myslí něco všeobecně platného bez ohledu na individuální mínění (patočka, 1991). Z tohoto podstatného hlediska má psychoterapie naprosto protikladný přístup než filosofie: v psychoterapii jde právě o jedinečnou existenci léčeného člověka.

 

Když Heidegger ve své stati „O pravdě a bytí“ vymezuje fenomén ladění (die Stimmung), výslovně trvá na tom, že přitom nelze vycházet z pocitů (Heidegger, 1971(. Při svém výkladu ladění vychází přímo ze zaměřenosti na samo Bytí, které zůstává pocitově neprožívané. Také ladění zůstává neprožívané, i když je určitým složitým způsobem pramenem našich pocitů.

 

Obdobné uspořádání platí i v případě individuální existence. Nám však zde nejde ani tak o jednotlivé základní druhy ladění, jako spíše o souborné ladění individuální existence nemocného člověka a jeho rozvrhu bytí. Toto souborné ladění existence se skládá z pestré škály možností. Přitom je třeba vycházet z Heideggerova poznatku o nedělitelné spjatosti ladění a porozumění (Heidegger, 1977). Ladění vždy již směřuje k porozumění a porozumění je vždy již nějak naladěné. Touto nezrušitelnou spojitostí je dáno i to, jaké významy vnímáme na tom, co se s námi setkává. Tímto výběrovým porozuměním je spoluurčeno také to, jak na to odpovídáme. Toto naladěné porozumění může být v nesouladu se záležitostí, která si na jednotlivce klade své nároky, což platí i pro zvláštní případ duševní nemoci. Léčba a případné vyléčení pak spočívá v přeladění celkové existence duševně nemocného člověka (Boss, 1975). Condrau (1989) mluví v souvislosti s uzdravením o změně v porozumění bytí. Avšak toto porozumění bytí je vždy již naladěné a tedy není možné beze změny celkového ladění bývalého nemocného. Nedělitelná spjatost ladění s porozuměním ovšem stejně bezprostředně spoluzahrnuje existenciál spolubytí a individuální dějiny, tj. příběh člověka. Nezrušitelně se na pocitech podílí tělesnost.

 

V daseinsanalytické léčebné praxi ovšem pracujeme s bezprostředně danými, přirozeně jednotnými projevy a záležitostmi. Zmíněná přirozená a původní jednota ladění a porozumění však bývá silně narušena ve prospěch takzvaně racionálního vědění. Tento racionální přístup je ovšem rovněž spjat s určitým druhem ladění, které se vyznačuje tím, že silně omezuje prožívání pocitů, jinými slovy řečeno je udržuje ve skrytosti. V dnešní době, kdy se vysoký počet mladých lidí živí prací u počítače, toto informatické, resp. technické ladění představuje závažnou terapeutickou výzvu. Bohužel však je tímto „racionalismem“, resp. „intelektualismem“ ohrožována i sama psychoterapie a to jak ve svém průběhu, taki výsledku. Stává se totiž, že léčený člověk už „všechno ví“ a intelektuálně rozumí sobě i svému onemocnění, ale přesto jsou léčebné výsledky dosti hubené. Pro významnou a trvalou změnu ve skladbě individuální existence nestačí jen vědět, ale neméně důležité je cítit.

 

Ujasněme si nejprve, co je to pocit! Pocit především není pouhým prožitkovým doprovodem, resp. výrazem určitého druhu ladění. To bychom se dostali nazpět pod vliv aristotelsky racionalistického předsudku. Máme-li na mysli neustálý proměnlivý proud prožívání, pocity člověku ohlašují, jak na tom právě je. Pak se ale musíme ptát: jak na tom je s čím? Odpověď vyplývá z toho, že lidská existence je určena tím, že člověku jde o jeho možnost být.

A protože každá existence je vždy někomu jedinečně vlastní (jemeinig), jde každému živoucímu člověku o svobodnou možnost být sám sebou (von Herman, 2006). Pocity tedy každému z nás ohlašují, jak na tom je s naplňováním možnosti být sám sebou.

 

To je smysl pozorování, že jsou pocity klíčové pro duševní zdraví a tedy při pokusu o jeho obnovu v psychoterapeutické praxi. Neprožívá-li člověk, jak na tom je s naplňováním své možnosti být sám sebou, ztrácí kontakt sám se sebou a ztrácí se sám sobě. Tím je ovšem znemožněno, aby svobodně existoval jen jemu vlastním jedinečným způsobem. Tato tzv. autentičnost není žádným etickým ideálem ani vyspekulovanou normou, ale životní nutností. Ani formulace daseinsanalytického terapeutického cíle z pozic tzv. „ereignisdenken“, která požaduje, aby se zdravý člověk spolehl na to, co mu podává propastná hlubina sama Bytí, se nemůže obejít bez pocitů, protože bez nich by člověk nerozpoznal, který „ereignis“ patří opravdu jemu, ani by mu správně neporozuměl.

 

Nepřítomnost pocitů v případě duševní nemoci má řadu stupňů a podob. Tato škála sahá od takřka úplné pocitové prázdnoty, kdy pacient tvrdí, že nemá ani tušení, jak vypadá pocit, až po stav, kdy pacient sice pocity má, ale zautomatizovaným racionalistickým posuzováním je odsouvá do bezvýznamnosti. Patří sem i případ, kdy si pacientka nedovolí připustit emoční pocity a místo nich ji přepadají pocity tělesné (brnění a pálení). Vyléčili jsme i pacientku, která sice vykazovala všechny viditelné a slyšitelné příznaky ladění, ale přitom neprožívala žádné pocity. Spadá sem i pacient, který se natolik bránil svým příliš silným pocitům (včetně těch pozitivních), že mu zbyla jen panická úzkost, která mu ohlašovala jak masivně zužuje, tj. vyprazdňuje svou existenci.

 

Jaký přístup a postup uplatňujeme při uvolňování pocitů? V první řadě vycházíme z objevu, že absence pocitů je nějak motivovaná a vyplývá z určitých motivačních souvislostí. Klademe si otázku, jaký smysl u dotyčného člověka má to, že neprožívá pocity. Vycházíme z jeho současnosti, ale je na místě zabývat se jeho soukromými dějinami, tj. jeho příběhem jako jednotlivce. Právě v něm byl motivován k přesvědčení, že mít pocity je špatné. Prožívání nestačí prostě nacvičovat, je nutné odstranit motivaci ke skrývání pocitů.

 

Léčebný postup vedoucí k obnovenému prožívání pocitů navazuje na Heideggerův filosofický postřeh, že „nálady nás přepadávají“ (Heidegger, 1977). To samozřejmě platí také o pocitech. Jeho pravdivost jsme si ostatně potvrdili na základě dotázání a přiznání neprožívajících pacientů, že se jim ve vědomí „něco kmitne“, ale ihned to zase zmizí a pociťují jen prázdnotu. Na základě tohoto pozorování lze předpokládat, že pocity přepadají i ty, kdo je neprožívají, ale ti se jich obávají a odvrátíse od nich. K tomu dochází automaticky a tento „automatismus“ je třeba přerušit. To se může podařit tak, že pocity pro nemocného přestanou být ohrožující.

 

Jak se v psychoterapeutické praxi uvolňuje prožívání pocitů? Ve skupinové terapii jde o komplexní proces. V první řadě je usnadňován již tím, že si zde pacienti bezděčně mohou sloužit jako přirozený příklad, protože někteří jsou na tom lépe. Dalším facilitujícím faktorem je vzájemně akceptující a respektující naladění skupiny jako celku. To evokují a udržují terapeuti, kteří ostatně sami povzbuzují uvolnění pocitů analogicky jako skupina. Pacientovi je rovněž zprostředkováno porozumění smyslu pocitů a jejich svobodného prožívání.

 

Klíčové je prožívání pocitů přímo ve skupině „tady a teď“. Právě v bezprostředním setkávání vzniká příležitost zabývat se prožíváním pocitů zcela živě. Přímá interakce ve skupině dovoluje tázat se na pocity. To obrací pozornost pacienta k jehomožnosti prožívat. Vše se musí odehrávat v naladění plné přijatelnosti a beznátlakovosti: pocity nejsou vymáhány, ale jen se jim pomáhá k tématické přítomnosti. Spíše než úplná pocitová prázdnota se u pacientů vyskytuje selektivní nepřipouštění některých pocitů. Nejčastěji to bývá hněv, suverenita, sebezalíbení, dojetí aj. (To se ostatně řídí i onemocněním pacientů.)

 

Obtíže s připuštěním a pojmenováváním pocitů lze zmírnit na základě jednoty ladění a porozumění (Heidegger, 1977). Každý popis totiž nese určité ladění a vyvolává nějaké pocity. Toho lze využít při podněcování neprožívajících pacientů. Pacient např. nezúčastněně líčí nějakou epizodu ze svého života. Ostatní členové skupiny to postřehnou a vyjadřují, jak by dotyčnou situaci a dění prožívali oni. (To ovšem není míněno jako vnucování, ale jako pouhé sdělování vlastních pocitů.) Vypravěč epizody pak může diskutovat s ostatními, jak to cítí či necítí on sám. Tuto spolupráci ve skupině umožňuje atmosféra vzájemnosti a sdílení. Zvláštní případ představují patologické tělesné pocity (např. pálení, brnění, bolest aj.). Explorace a porozumění tomu, co znamenají, uvolní přirozené prožívání emočních vztahů a tím odpadá smysl jejich somatizace. (Např. pacientka, která se zdráhala prožívat hněv, místo toho dostávala brnění do rukou, které ji více méně paralyzovalo.)

 

Daseinsanalýza se samozřejmě o prožívání pocitů nestará proto, aby se jimi člověk výlučně řídil. Nikdo se nicméně nevyhne tomu, aby nezasahovaly do jeho rozhodování. To se stává nápadným zejména tehdy, dochází-li k nesouladu mezi věděním a laděním. Pacient např. již nově ví a umí, jak se říká „ne“, ale podivný složitý pocit z minulosti mu v tom nakonec v praxi zabraňuje. K větší svobodě mu nemusí pomoci ani podrobný rozbor tohoto pocitu. Nakonec se ukáže platnost psychoterapeutického vodítka, že na pocit se musí jít zase jen pocitem. Ale kde ho vzít? Nikdo si přece nemůže poručit žádný pocit! To zajisté platí; ale pacientovi lze umožnit, aby ho přepadl takový pocit, který je na místě. Jde o to pacientovu pozornost obrátit od dětských pocitů z minulosti k jeho pocitu současnému, kterým je reálně u věci. Terapeut se pacienta např. zeptá, jaký má pocit z toho, co nastane, když neřekne „ne“. Lze spoléhat na to, že ho přepadne některý pocit z okruhu aktivní sebeobrany (např. hněv, rozhořčení, znechucení atp.). Ten se obrátí proti dosud zautomatizovaným pocitům vedoucím k povolnosti a postupně je nahradí.

 

Práce s pocity v daseinsanalýze se nemíní jako technika. Potíže s prožíváním a rozpoznáváním pocitů jsou individuálně jedinečné a u každého pacienta se musejí řešit „na míru“. Nicméně je rovněž nezbytné rozumět jim vz celku té které existence, jejíž jsou neoddělitelnou součástí (srovn. Wucherer-Huldenfeld, 2006).

 

Literatura.

Boss, M. Grundriss der Medizin und der Psychologie. Bern: Hans-Huber-Verlag, 1975

Condrau, G. Daseinsanalyse: philosophische und anthropologische

Grundlagen; die Bedeutung der Sprache; Psychotherapieforschung aus

daseinsanalytischer Sicht. 2., überarbeitete Auflage. Dettelbach:

J. H. Röll, 1989

Coriando, P.L. Geschichte der Emotionen. Stimmungen und Gefühle in der Philosophie. Daseinsanalyse, 22, 2006, 64-72

Feher, I.n. Heideggers ontologische Neuinterpretation und Aufwertung der Stimmungen im Zusammenhang seiner phänomenologischen Radikalisierung der Lebensphilosophie und der hermeneutischen Destruktion der abendländischen Metaphysik. Daseinsanalyse, 21, 2005, 49-69

Heidegger, M. O pravdě a bytí. (Vom Wesen der Warheit.) Praha: Vyšehrad, 1971.

ISBN 33-343-71

Herrmann, F.-W. v. Dasein – Stimmung – Befindlichkeit. Daseinsanalyse, 22, 2006, 4-14

Patočka, J. Sókratés. Přednášky z antické filosofie. Praha: SPN, 1991.

ISBN 80-04-25383-0

Wucherer-Huldenfeld, a.-K. Über den Bezug der Emotionen zur Wahrheit. Daseinsanalyse, 22, 2006, S.28-40

 

Příspěvek pro 7. fórum Mezinárodní daseinsanalytické společnosti, které se konalo v září 2009 v Bruselu. Vyšlo v Československé psychologii 2010.