Doc. PhDr. Oldřich Čálek CSc., Daseinsanalytická skupinová a komunitní terapie.

25. listopadu v 17:26

ÚVOD.

Daseinsanalytická skupinová a komunitní terapie tvoří jedinečný český přínos v oboru psychoterapie (Čálek, 2006). Vychází ovšem ze známých daseinsanalytických přístupů, které byly zatím uplatňovány jen v individuální psychoterapii (Boss 1985, Condrau 1998). Daseinsanalýza se přitom nepokládá za další z mnoha psychoterapeutických směrů a škol, ale znamená pokus o radikální reformu psychoterapeutické praxe a teorie. Její zakladatelé se opírali o filosofii Martina Heideggera, který se osobně podílel na vzniku a rozpracování daseinsanalýzy jako nové psychoterapie (Heidegger 1987). Heidegger objevuje a vykládá Bytí samo a mj. přináší i převratný výklad lidského bytí a lidství vůbec. Tato jiná antropologie ovšem mění i léčebnou praxi. Avšak daseinsanalýza v žádném případě není aplikovanou filosofií. Filosofie jí „pouze“ pomáhá lépe nahlédnout předpoklady a možnosti léčby.

 

FENOMENOLOGICKÝ PŘÍSTUP.

V současnosti vládne a je pokládáno za samozřejmé a jedině možné pojetí člověka jako „rozumného živočicha“ (animal rationale). Za primární je pokládán tzv. organismus, zatím co psychikaje považována za přídavný nástroj biologické adaptace sloužící organismu. Lidská kultura v silném slova smyslu je podle toho pouhým pokračováním biologického života vedeným jinými prostředky. Člověk je podle této redukce živočich jako každý jiný a je řízen základními biologickými potřebami. Spory se vedou nanejvýš o to, zda není spíše počítačem.

 

Naproti tomu Heideggerova filosofie Bytí a tím i daseinsanalýza nechává člověka a lidství být tím, čím to je. Nepotřebuje ho zařadit do žádné jiné kategorie, aby ho určila něčím jiným, co ho nevystihuje. Člověk je člověk a lze mu porozumět z něho samého a z jeho zjevného způsobu bytí. To je součást fenomenologického přístupu, jak ho nastolila původní fenomenologie nezfalšovaná paradigmatem psychologického konstruktivismu (viz např. Šimek a Špalek, 2001).

 

Fenomenolobický přístup vychází z toho, že člověk si vždy již nějak rozumí ve svém bytí a tak či onak nedílně rozumí také Bytívšeho, co ho potkává (srovn. Heidegger, 1996). (K porozumění ovšem patří i omyly.) Porozumění spočívá v tom, že se nám zjevují významnosti a souvislosti a tedy naše možnosti bytí. Pro fenomenologický přístup je směrodatné, že toto porozumění je u člověka primární, je jeho pravou přirozeností. Není to tak, že by člověk nejprve měl nějaký biologický život a jemu teprve dodatečně rozuměl. To je sekundární abstrakce. Naopak původně a fakticky je tento jeho život nedílným fenoménem a jeho biologická, tělesná oblast je vždy již začleněna do výkonu porozumění. Toto porozumění pak není řízeno tzv. základními biologickými potřebami, ale mnohostrannými vztahovými, životními možnostmi člověka. (Pojem základní potřeby, resp. tzv. pudu je umělým pojmovým konstruktem, výtvorem abstrakce, která žitou skutečnost redukuje a převádí na pomyslné objektivní podstaty.)

 

Porozumění je neoddělitelně spjato s řečí. Avšak řeč z hlediska daseinsanalýzy není pouhým prostředkem komunikace. Řeč teprve vůbec otevírá svět, vůbec umožňuje, abychom něčemu rozuměli. Lze říci, že tak jako hmota je půdou přírody, řeč tvoří půdu kultury (stüttgen, 1999). Heidegger říká, že „řeč je domem Bytí“ (Heidegger, 1959) Tím se řídí také daseinsanalytická psychoterapie, která staví na předpokladu, že dialog může měnit sebeporozumění pacienta i jeho celkové porozumění Bytí, tj. světu. I když pracuje v rozrůzněných modech řeči (např. v arteterapii), daseinsanalýza pokládá za nezbytné nakonec snad úplně vše, co je možné, uvést do slov. Slovo není pouhým signálem, ani pouhým znakem věci, ale spíše ohniskem významů a odkazovacích souvislostí. Na rozdíl od přírodních signálů, které jsou nositeli pouze biologických informací (např. ptačí signál nebezpečí), lidské slovo v sobě sbírá univerzální významovou náplň v souvislostech celého, extrabiologického světa. Proto také kulturu, která na řeči spočívá, nelze redukovat na pouhopouhé prodloužení přírodního, tj. biologického modu bytí.

CELOSTNÍ PŘÍSTUP.

Prvořadá fenomenologická zásada vyžaduje nechat všechno být tím, čím to je, a ni nepřidávat ani neubírat. S ní je nedílně spojen celostní přístup k člověku a jeho bytí. Z vládnoucího pohledu biologicky redukující abstrakce se člověk rovná mozku. Fenomenologický přístup počítá s celostním bytím člověka ve světě. Přitom jde především o to, jak jednotlivec rozumí významům a souvislostem toho, co ho ve světě potkává a co na něj klade nároky. Každý poznatek o jednotlivci i společenství (což platí také pro případné intervence) je dlužno udržet v celkovém kontextu jeho života a jen z něj ho také vykládat. Tzv. „mozek“ je pouze tělesnou oblastí celostního bytí člověka ve světě, které má podobu vztahů. Lidský mozek a celý organismus je orgánem lidského bytí-ve-světě. (Z fenomenologického hlediska např. tzv. psychosomatické onemocnění není ani tak psychogenního původu, jako spíše je následkem celkového způsobu bytí postiženého jednotlivce, který má nějak narušené některé své vztahové možnosti.)

 

Rovněž skupina, resp. komunita je fenomenologicky chápána celostně: není to součet jednotlivců, ale spíše jednotný fenomén spolubytí. Společenství je specifickým okruhem otevřenosti jako společného bytí u věcí. Psychoterapeutická skupina, resp. komunita se zásadně odlišují od běžných společenství, jejichž členem se člověk stává v každodenním životě. Mají léčebný charakter a jejich otevřenost je naladěna, nastavena odlišně, než jak je tomu běžně. zatím co běžné skupiny řeší nějaké věcné záležitosti, Léčebné společenství se zaměřuje na způsob života každého svého člena a „gramatiku“ jeho života. Právě toto specifické léčebné zaměření lze pokládat za vůdčí rys celostního rázu psychoterapeutické skupiny, resp. komunity, který překračuje, ale zároveň sdružuje individuální horizonty jednotlivých členů.

 

PŮVODNOST VZTAHŮ V DASEINSANALYTICKÉ SKUPINĚ.

Podle daseinsanalytického přístupu jsou všechny vztahypůvodní a pravé. (Nejsou to tedy jen pouhé „přenosy“ a projekce.) V terapeutické skupině jde ovšem o léčebné vztahy, které se odlišují od obvyklých osobních vztahů v běžném životě. Tato jejich léčebná zvláštnost je dána tím, o čem a jak se ve skupině hovoří: nejsou to věcná témata, ale životy pacientů. Skupinové vztahy mají svůj původ a vývoj v konkrétní dané psychoterapeutické skupině. Daseinsanalýza odmítá hypotézu o jejich „přenosovém“ charakteru, tj. o tom, že si je pacient do skupiny přenáší z minulosti. Pokud se jeho vztah s některým členem skupiny nápadně podobá jeho vztahu s někým v běžném životě, je tomu tak proto, že se prostě jinak vztahovat neumí. To lze říci také opozorování, kdy je pacientův vztah a způsob chování ke spolupacientovi, resp. terapeutovi zjevně nepřiléhavý. V tomto případě se u dotyčného pacienta na podkladě povrchních či dílčích známek automaticky spouští to, co se u zdánlivě podobné osoby naučil v minulosti. Výchozí je přitom okolnost, že neumí pravdivě vnímatdruhé lidi, resp. rozumět jim.

 

Daseinsanalýza tyto nepřiléhavé a neodpovídající vztahy a způsoby chování chápe jako nesvobodné a neautentické. Léčba směřuje k tomu, pacientovi umožnit, aby se uvolnil ke vždy individualizovanému vnímání lidí a spolubytí s nimi. Znamená to nechat druhého člověka být takovým, jaký je, a neredukovat ho na model dřívější zkušenosti. Avšak i při splnění tohoto požadavku zde vždy zůstává určitý dluh, protože každý ve svém vnímání a chování závisí na svém individuálním životním hledisku a stanovisku.

 

Do skupiny každý vstoupil se svým konečným horizontem a během léčby ho jen dále rozšiřuje a rozvíjí. Na pozadí tohoto horizontu ho oslovují významy a souvislosti toho, s čím se tu setkává. To však není nutné interpretovat jako něco virtuálního. Pacient si druhé členy skupiny nekonstruuje, ale oni se mu sami ze sebe ukazují, představují, jací také jsou. Pokud dojde ke zkomolenému vnímání, není to věc žádné libovolné náhody, ale vyplývá to z kriticky omezeného hlediska vnímající osoby. Co vnímá, musí být nějak přítomné u vnímané osoby, avšak vnímajícího ze všech možných významů a souvislostí dané věci oslovujje pouze něco. Zkresleně vnímající osoba není schopna věci (slova) nechat být tím, čím jsou, ale automaticky k nim přidává něco, co neladí s aktuální situací.

 

V daseinsanalytické skupině jsou tedy všechny interakce pokládány za pravé ve smyslu „tady a teď“. Nikdo zde nefiguruje jen jako projekční plocha, na kterou si druhý člen skupiny údajně promítá něco, co vlastně patří nějaké jiné osobě, která právě není tělesně přítomna. Dotkne-li se tu pacienta či terapeuta nějaký projev ze strany druhého člena skupiny, nelze to bagatelizovat interpretací, že je to „pouhý přenos“ nebo „projektivní identifikace“. Této situace je naopak využitok tomu, aby se účastníkům umožnilo porozumět, co se autenticky děje a jaké to má u každého z nich motivační souvislosti. Ty nejsou spekulativně dedukovány z žádné předem dané teorie, ale v rozhovoru se nechávají autenticky vyvstat z toho, co každý ze zúčastněných říká.

 

Z autentického vidění léčebných vztahů ve skupině ovšem vyplývá i nezbytnost, aby se k nim daseinsanalytický terapeut choval odlišně, než jak je to zavedeno v tzv. psychodynamické skupině vedené v invazivním duchu. Daseinsanalytická péče o upřímnost komunikace se zdržuje podpory a umělého vyvolávání konfrontační atmosféry a umožňuje spíše přirozenou a nezredukovanou škálu různých ladění rozhovoru. Daseinsanalytická autenticita na jedné straně dává příležitost k terapeutické práci se vztahy a chováním pacientů v jejich přirozené a bezprostřední podobě. Na druhé straně však je ve skupině nezbytné vyvolat a zachovat atmosféru bezpečí a vzájemné důvěry. Je to něco značně jiného než rozproudit nemilosrdnou a často přetěžující konfrontační situaci a pak dodatečně a uměle nepřirozenými technikami podněcovat atmosféru křečovité soudržnosti. Ta může být nezřídka falešná, protože pod hladinou bobtná „otevřenost“ v podobě ran.

 

POROZUMĚNÍ A VÝKLAD V DASEINSANALYTICKÉ SKUPINĚ.

Stejně jako vztahy, daseinsanalýza všechno, co se v léčebné skupině děje, nechává platitjako to, čím se to jeví být. Terapeut k tomu, s čím se tu setkává, přistupuje přirozeně bez jakéhokoliv předem daného umělého interpretačního rámce. Nechává se oslovit přirozenými, původními významy a souvislostmi toho, co se zde tak či onak sděluje. Nepřekládá si to do žádných modelů, schémat a klišé, ani si to nepřevádí do jazyka žádné teoretické představy. K tomu, aby porozuměl dění ve skupině a životním příběhům jejích jednotlivých členů mu stačí, že se nechá vést přirozenými významy toho, co tu lze vnímat, a jejich souvislostmi.

 

To znamená praktické naplnění fenomenologické zásady vykládat věc, tj. záležitost výhradně z ní samé a ze žádných vůči ní cizích umělých pojmových konstruktů a „pomyslu“. Životní příběh každého jednotlivého člověka (člena skupiny) v každém z jeho projevů je srozumitelný z něho samého bez aplikace jakékoliv spekulativní a reduktivní teorie, která abstraktně generalizuje. Totéž platí také o všech interakcích, situacích a vůbec událostech ve skupině. Tento požadavek autochtonního porozumění a výkladu ovšem neznamená, že daseinsanalytický terapeut zůstává na úrovni běžného laika. Akceptuje a respektuje sice všechny možné běžné významy a souvislosti, avšak na rozdíl od psychoterapeutického laika je díky svému vzdělání a zkušenosti oslovitelný pro množství dalších významů a souvislostí, které se průměrnému vnímání nezjevují. Avšak i tyto nadstandardní významy a souvislosti se nějak nalézají na věci samé a v ní a není nutné je na ni dodatečně navěšovat zvenčí, ani nic hledat za ní. (Např. viděno laicky je s podivem, že pacientka, která je neobyčejně vstřícná a nápomocná vůči druhým, nejen že není oblíbená, ale lidé se jí spíše vyhýbají. Terapeut však v anekdoticky popsané záležitosti čte skryté významy: pacientka svou úslužnou vstřícností na druhé klade značný nárok, aby jí odpláceli stejně, i když do této výměny původně vlastně vůbec nechtěli vstupovat. Pacientka si tak vlastně vymáhá jejich přízeň a lásku, které se jí nedostává. Narušuje jejich hranice a svobodu, vyvolává pocity viny, zůstává-li jí někdo něco dlužen. To se prvoplánoovému pozorovateli vesměs neukazuje.)

 

Nabízí se ovšem otázka, jak se daseinsanalytik vyrovnává s nebezpečím, že do svého přirozeného porozumění a výkladu bude vkládat své vlastní osobní hledisko. Tuto záležitost řeší již správné osvojení a dodržování fenomenologického přístupu a postupů, které z něj vyplývají. Fenomenologická zdrženlivost, která nechává věci být tím, čím se jeví být, daseinsanalytickému terapeutovi umožňuje, aby ke skupinovému dění přistupoval svobodně, tj. bez zaslepení vlastní zaujatostí. Avšak ve skupině vystupuje sám za sebe a neoddává se iluzi, že lze dosáhnout úplné nepředpojatosti. Nicméně klíčovou pojistkou proti setrvávájní u omylů, které jsou ovšem lidsky nevyhnutelné, je daseinsanalytický způsob vedení rozhovoru, o kterém bude řeč dále.

(To se týká opatření na místě; jinak ovšem i zde hraje základní roli supervize, mj. vzájemná supervize terapeutů, kteří by ve skupině měly působit ve dvojici.)

 

Porozumění a výkladu se týká také daseinsanalytický přístup k tzv. symbolům. Na symbolické interpretaci toho, co se během léčebného procesu zjevuje, spočívá valná část psychoterapie. Týká se to zejména arteterapie, práce s tělem, výkladu snů a technik pracujících se smyslově vnímatelnýmidanostmi. Přitom převládá pojetí symbolu v širším slova smyslu jako něčeho zástupného, zahalujícího něco pravdivějšího, skutečnějšího, co se nalézá za symbolem. (Častá je (nezřídka i jen němá) otázka „co je za tím?“. Naproti tomu daseinsanalýza i zde postupuje fenomenologicky a nechává vše být tím, jako co se to jeví. Samozřejmě ovšem počítá s tím, že to může k něčemu poukazovat; avšak poukazuje to vždy jen k realitě a pravdě stejného řádu, jako je výchozí zjev. (např. ) Heidegger říká, že symbol je oknem do Bytí (srovn. Wucherer-Huldenfeld, 2001). To ukazuje na odlišné chápání symbolu: není zástupcem jiné reality, ale smyslově vnímatelným úběžníkem významů a odkazovacích souvislostí věcí lidských a božských, Země a Nebes. Nemá tedy ani tak funkci zástupnosti, ale je „rozestupný“, to znamená, že plnost významů neredukuje, ale naopak teprve umožňuje jejich původní porozumění.

 

ZACÍLENÍ SKUPINOVÉ DASEINSANALÝZY.

Máme-li vystihnout zacílení daseinsanalytické psychoterapie, musíme se nejprve alespoň ve stručnosti zabývat tím, jak určuje nemoc, resp. zdraví. Duševní nemoc je zde charakterizována jako nemožnost svobodného rozhodování, tj. nemožnost být sám sebou (srovn. Boss, 1985). Z toho pak vyplývají i psychopatologické, resp. psychosomatické příznaky a syndromy. Svobodou se zde ovšem nemíní svévole, ale odpovědná volbajednotlivce, na co a jakým způsobem vynaloží svůj konečný životní čas. Nesvoboda znamená, že se nechává ovládat vodítky, která výrazně zužují jeho životní a zejména vztahové možnosti. Pokud o sobě člověk nerozhoduje sám, pokud tedy opustí sám sebe a neuplatňuje svou možnost být sám sebou, dostaví se chorobné příznaky, které samy jsou potvrzením nesvobody již tím, že nemocný nad nimi nemá moc. V jejich mnohostranně rušivém účinku na život se mj. zvráceným způsobem sytí i nenaplňovaná možnost jednotlivce být sám sebou.

 

Terapeutickým cílem skupinové daseinsanalýzy je to, aby se léčený člověk jako zdravý vydal cestou svobodné a samostatné existence, na níž vynakládá svou možnost být sám sebou. Má být schopen přiléhavě odpovídat na nároky toho, s čím se ve světě setkává, což také zpravidla vede kvymizení chorobných příznaků. Condrau (1989) tyto cíle formuloval tak, že člověk získá možnost pravdivě porozumět Bytí vůbec, včetně pravdivého porozumění sobě samému. Jinými slovy řečeno to znamená, že přijímá život a realitu takové, jaké jsou.

 

V souladu s  existenciální antropologií (Heidegger, 1996) zde přitom porozumění není míněno jako dílčí intelektuální výkon, ale jako přirozená celostní činnost, která je vždy již nějak (emočně) naladěná. Porozumění zde znamená rozvrhování vlastního bytí jednotlivce proti horizontu Bytí vůbec, které určuje, co a jakým způsobem je. Jinými slovy: jednotlivec nechává všechno být tím, čím to je samo ze sebe, a nic tomu neubírá, ani nepřidává. Obdobně nechává být sám sebe tím, kým  nejvlastněji je. Pro ilustraci uvedeme minikazuistický příklad:

 

U mladé ženy v pozici manažérského typu, která všechen čas věnuje práci, se dostaví určité příznaky nemoci, které se po prověření ze strany somatické medicíny potvrdí jako neurotická dekompenzace. Jde o somatizace, obtíže v duševním fungování i ve vztazích s lidmi. V popředí však figurují pocity, které ohlašují ztrátu smyslu života. Z toho, co mladá žena o sobě a svém životě uvádí, vyplývá, že je opanována jednostranným výkonovým nastavením, jehož motivační souvislosti sahají do rodiny jejího původu. Není schopna odpočinku, protože i aktivity volného času a dokonce spánek bere jako úkol a výkon. Ve svém zaměření na výkon tkví nesvobodně: nemůže jinak, nemůže se rozhodnout, že bude žít zdravěji. Až její dekompenzace, tj. příznaky ji – ostatně opět nesvobodně – vykolejí z této dráhy a postaví na křižovatku.

 

Daseinsanalytická psychoterapie, která v tomto případě byla čistě skupinová, se nesla v duchu poukazování na celostní ráz lidské existence. Pacientka si zpočátku představovala, že půjde pouze o jakousi opravu či regeneraci, která jí uschopní, aby dále pokračovala ve svém dosavadním výkonovém stylu ale bez chorobných příznaků. (Slovo „workoholismus“ je zde nevýstižné, protože její výkonové zaměření se netýkalo jen práce, ale veškerého počínání.) Byla upozorňována na to, že k trvalému uzdravení u ní může vést jen celkové přeladění její existence, tj. jejího vztahu k životu a zejména k sobě samé. Ruku v ruce se zprůhledněním motivačních souvislostí jejího zaměření na výkon, které navazovaly na rodinnou tradici a podmíněné přijetí ze strany rodičů, se jí otvíralo přirozeně členité porozumění mnohobarevných možností lidské existence a rozvrhování vlastního života. (Mnoho laskavé a beznátlakové péče si vyžádalo už jen i to, aby také psychoterapii nebrala jako výkon.)

 

To, čemu v souladu s Heideggerem Condrau (1989) říká „porozumění Bytí“, se u pacientky (aniž by znala tento slovní výraz) projevilo např. tak, že svou existenci, sebeúctu a sociální přijetí začala brát jako samozřejmost, kterou si nemusí zasloužit žádným mimořádným výkonem. Když nadobro odcházela z terapeutické skupiny, odpověděla na otázku zvědavého spolupacienta, co ji uzdravilo: „Došlo mi, že se musím rozhodovat sama bez ohledu na očekávání druhých“.

Avšak asi za nejzávažnější vhled do „řádu“ bytí lze pokládat to, že obstojí tváří v tvář tomu, co jí přichází vstříc z neutuchajícího zdroje bytí.

 

Daseinsanalytická skupinová psychoterapie pacienty nevyzývá k dokonalosti, ale k přirozenosti. Touto přirozeností (jak bylo již naznačeno výše) se však nemíní žádná jednostranná „romantická“ představa nezávazně nevázané bytosti. První a původní přirozeností člověka je možnost rozumět a v souladu s tím jednat. Toto porozumění je vždy již nějak nastavené, naladěné. Toto nastavení se v konkrétnosti ukazuje jako síť osobních vodítek, pravidel, kterási živoucí jednotlivec získal v průběhu své životní historie. V případě duševního, resp. psychosomatického onemocnění toto nastavení a tedy vodítka neodpovídají nárokům záležitostí, se kterými se daný člověk setkává. Došlo k tomu proto, že svou zkušeností s druhými lidmi byl motivován, aby se jeho vztahové možnosti vyvíjely deformovaně. Proto je třeba nahradit je jinými vodítky, kterádanému člověku umožní, aby obstál. Tato změna se může podařit během léčby. Daseinsanalytická psychoterapie se zaměřuje na trvalou změnu nastavení, která je ovšem pracná a vyžaduje dlouhodobou péči. Daseinsanalýza se nespokojuje s krátkodobým povrchním přeladěním, které není trvalé, i když může imponovat jako rychle dosažené uzdravení. Takové „přeléčování“ se pak nezřídka musí vícekrát opakovat a nejednou může vést k chronizaci onemocnění nebo ke ztrátě pacientovy důvěry v psychoterapii.

 

Uvedená trvalá změna pacientova nastavení, resp. naladění spočívá v tom, že se uvolní od svého jednostranného přístupu ke světu a k sobě a stane se schopným svobodně odpovídat na nároky toho, co se s ním v konkrétní situaci konkrétně setkává. Jde o to, aby se s tím dokázal sladit a odpovídal tomu přiléhavým způsobem. Jinými slovy jde o svobodné možnosti vnímání, prožívání, jednání aj. – souhrnně o životní možnosti (srovn. Boss, 1985). Condrau (1989) pro to stanoví jednotný termín „vztahové možnosti“ a míní jimi konkrétní způsoby vztahování v konkrétní oblasti života. (Např. schopnost říci „ne“, tj. uplatnit odmítnutí.) V nemoci jsou tyto vztahové možnosti narušené, nebo dokonce zakrnělé či zcela chybějí. (Pacientce např. chybí důvěra, že by se na blízkou osobu mohla spolehnout; neměla příležitost si tuto vztahovou možnost otevřít v rodině svého původu.) Avšak nejzazším výsledkem a tedy cílem daseinsanalytické psychoterapie (včetně skupinové) je odhodlaná možnost čelit všemu, čeho se člověku dostane z nevyčerpatelné hlubiny času a Bytí. (Srovn. Foerster, 2007.)

 

Jak bylo již zdůrazňováno výše, daseinsanalýza se jako fenomenologicky založená disciplína pohybuje v rovině přirozené řeči, přirozených významů a souvislostí. Zůstává u individuálního příběhu každého člověka, resp. skupiny a nevnáší sem žádné umělé pojmové konstrukty. Nehledá a neinterpretuje, co je za tímto zjevným projevem a tedy nepracuje se žádným nevědomím. To však neznamená, že by naivně věřila, že se v prvoplánovém projevu vše ihned ukazuje jako na dlani. Právě fenomenologie (srovn. Wucherer-Huldenfeld, 2006) dobře ví, že zjevování je nedílně spojeno se skrytostí a se skrýváním. I řeč je zvláštním způsobem zjevování (Heidegger, 1959) a je nezrušitelně provázena skrýváním: je-li právě něco slovem zjeveno, něco jiného se zároveň skryje, tj. odvrací se od toho pozornost. (Ostatně pozornost neznamená nic jiného než být u něčeho, tématicky u toho prodlévat.) Nemůžeme si uvědomovat všechno naráz a něco vždy musí zůstat mimo naše vědomí. Daseinsanalýza však neuznává pojmový konstrukt dynamického nevědomí jako zdroje veškeré lidské motivace.

 

To, čím se daseinsanalýza cíleně zabývá, lze metaforicky označit jako „gramatiku individuálního příběhu“ každého člověka. Ta zůstává běžně mimo vědomí podobně, jako je tomu u řeči: mluvíme podle určitých pravidel, která si však průběžně neuvědomujeme. Tato pravidla, tj. vodítka jsou však dostupná, pokud se k nim obrátí pozornost. (Pak se ovšem zpravidla dostane do pozadí samotný obsah sdělení.) Každý člověk se řídí určitými životními vodítky, ke kterým byl motivován ve své životní historii. V případě, že mu dostatečně umožňují obstát tváří v tvář nárokům toho, co se s ním ve světě setkává, je vše v pořádku. Duševní nemoc, resp. porucha osobnosti je charakteristická právě tím, že tato životní vodítka danému člověku nepostačují, aby mohl existovat samostatně a svobodně. Na tato vodítka se pak zaměřuje daseinsanalytická psychoterapie a pacientovi s láskou umožňuje jejich proměnu, resp. náhradu či dokoncečerstvé ustavení. Tato vodítka (která ve svém souboru tvoří celkové nastavení, naladění existence) ovšem vůbec nemají čistě racionální charakter, ale naopak jsou nesena a fixována emočně; velmi často jsou pro vědomí dostupná už jen v podobě neodbytných imperativních pocitů, kterémají ráz automatické motivace chování, která se vymyká svobodné volbě. Zmíněné pocity bývají nejčastěji negativní: např. úzkost, vina, stud, marnost atp.

 

Cílem daseinsanalytické skupinové psychoterapie je natrvalo (nikoliv jen krátkodobě) přeladit tuto negativní pocitovou motivaci. To ovšem nelze provést racionálními postupy, ale spíše a převážně takzvanou prací s pocity. Na pocit nelze jít rozumem, ale zase jen pocitem. Přitom nestačí, aby se pocit jen pojmenoval a dostal do vědomí – i když to ovšem představuje první fázi postupu. Mnohdy se stává, že pacient si pocit již bez obtíží uvědomuje a dostatečně zná jeho motivační souvislosti, ale přesto se jím v citlivých situacích nechává automaticky řídit. Pouhá abreakce nepostačuje. Pacientovi je třeba umožnit, aby si vytvořil způsob, jak dotyčný nepříslušný pocit pomocí jiných pocitů neutralizovata zbavit ho tak jeho automatické moci.

(Např. pacient, který nebyl s to odmítat zájemce o své služby, takže se dostával do stavů naprostého vyčerpání a klinicky signifikantní deprese, se svůj pocit povolnosti spojený s naladěním na provinilost naučil neutralizovat hněvem.)

 

V daseinsanalytické skupinové psychoterapii tvoří uvědomnění skrytých životních, resp. existencielních vodítek pouze první sice nutný, ale nepostačující krok směrem k uzdravení. Zkušenost s duševně nemocnými na počátku XXI. století ukazuje, že většinou nelze počítat s tím, že vnášení jakéhosi pohybu či procesu do jejich bytí již samo povede k  žádoucí regeneraci těchto vodítek, resp. k celostnímu přeladění způsobu jejich existence. Je třeba pacientům s láskou umožňovat jednak otevření dalších zatím neosvojených, jednak rozšiřování jejich již přítomných vztahových možností. (Např. může jít i o tak generalizované vodítko, jako je žít tím, co je, a nikoliv budoucností či dokonce minulostí.) Daseinsanalýza tím patrně míří dále, než kam sahá působnost zatím známých postupů jiné provenience. To je nadějné a nejednou již ověřené zejména v případě osob s tzv. poruchou osobnosti, kde z důvodů nepříznivých vývojových podmínek došlo k tomu, že ve skladbě jejich vztahových možností něco velmi podstatného chybí. Prozatím panovalo mínění, že tyto „mezery“ nelze žádným způsobem, ani psychoterapeuticky vyplnit. Daseinsanalýza však klade otázku, zda takové pesimistické hodnocení není alespoň v některých případech spíše jen artefaktem jednostranných, jednodimenzionálních psychoterapeutických postupů. V některých případech se dokonce ověřuje, že těmto osobám spíše něco přebývá, čeho by se s pomocí psychoterapie měly zbavit a v naladění projasněné uvolněnosti čelit všemu, co k nim přichází.

 

DASEINSANALYTICKÝ STYL.

Skupinová daseinsanalýza patří k laskavým způsobům psychoterapie. Jedním z jejích léčebných prostředků je minimalizace jakéhokoliv nátlaku na pacienta. Lze tvrdit, že se terapeuti zdržují jakéhokoliv očekávání na terapeutické výsledky u jednotlivých pacientů. Do jejího stylu náleží dokonce i neutralizace implicitního očekávání na straně pacienta, že se od něj očekávají terapeutické pokroky. Tento zdánlivě pasivní terapeutický přístup však není motivován žádnými ochranářskými principy, ale naopak je veden ohledem na to, že nenásilný průběh léčebného procesu umocňuje jeho účinnost a stabilitu jeho výsledků.

 

Léčení a vyléčení zde není chápáno jako úkol uložený zvenčí, tedy jako nápravné řízení. Celkové naladění daseinsanalytické skupiny slouží k tomu, aby se každému pacientovi umožnilo směřovat k sobě a nastoupit svou vlastníjedinečnou životní cestu. Tím, že se důsledně zůstává v životním příběhu každého jednotlivce, se postupně a přirozeně dává vyvstat tomu, jak na tom kdo je a obdobně se ohlašuje možnost změny k lepšímu, plnějšímu životu. (Např. pacientka deset let paralyzovaná výkonově motivovaným psychosomatickým onemocněním na spolupacientkách, které si již dovolují svobodněji vykročit do života, zaznamenává, co všechno promeškala. Je jí toho náhle líto a „zevnitř“ se u ní dostavuje odhodlání konečně změnit svá existencielní vodítka. [Růžička, 2006]) Daseinsanalýza v návaznosti na Heideggerovu filosofii (Heidegger, 1996) sice uznává nesmazatelnou existenciální provinilost člověka, který vždy zůstává něco dlužen nárokům a výzvám toho, co se s ním setkává; avšak přesto nevyužívá vyvolávání pocitu viny jako pacientské motivace k léčení. Nedovolává se ani pacientova svědomí vůči sobě samému, pokud se neuroticky sám vzdává svých možností a práv. Ani to nefunguje. Zkušenost ukazuje, že naladění na vinu naopak brzdí až ochromuje léčebný proces změny. Lze tomu porozumět tak, že pocit viny přinejmenším asi podrývá pacientovo sebepřijetí a tím i klade překážku na jeho cestě k sobě.

 

Tradiční terapeutický rozhovor bývá zpravidla nesen tónem latentního obviňování. Je to mj. dáno již tím, že se na pacienta klade nárok, aby byl jiný, než je. Vládne zde duch výchovy chápané jako donucování a vynucování. Tyto postupy sice u některých pacientů vykazují pozorovatelné výsledky, avšak u mnoha dalších (a zejména těch z okruhu tzv. poruch osobnosti) se míjejí s léčebným úspěchem. Jsou nátlakové a mohou sloužit spíše jen vnějškové drezůře, zatím co k nalezení a nastoupení vlastní životní cesty může vést jen celková změna pacientova porozumění Bytí a v jeho rámci vlastnímu sebebytí.

 

Daseinsanalytický psychoterapeut má vůči skupině svých svěřenců roli průvodce. To ovšem předpokládá, aby byl v krajině, kterou je provází, vždy o krok napřed, aby se v ní vyznal a dokázal předvídat, co k čemu vede. Nevodí je však po cestách jižhotových, které se u někoho již osvědčily jako vhodné, ani pacienty nenápadnou řečovou manipulací neposouvá k názorům, které sám zastává. Naopak jim napomáhá, aby se v nepřehledném terénu odvážili orientovat a jít krokem a směrem, který je každému z nich jedinečně vlastní. Nic neví předem lépe, ale tato pomoc spočívá v tom, že pacientům umožňuje, aby na to své každý přišel sám, což neznamená v izolaci, ale vlastním úsilím. Nemá ovšem zakázáno v předstihu dávat otázky, případně i odpovědi, aby pacienty upozornil na určitá témata, která jsou jim prozatím nedostupná; avšak počítá s tím, že se v léčbě nestane nic doopravdy důležitého, dokud odpovídající objev a rozhodnutí neučiní sám pacient.

 

Úlohou daseinsanalytického psychoterapeuta je naznačené ladění vnést do celkového skupinového dění a trvale ho tam udržovat. Jmenovitě jde o to, aby členové skupiny spolu mluvili v ovzduší vzájemného respektu a celkového pocitu bezpečí, který umožňuje se vyjadřovat upřímně a důvěrně. Avšak jestliže u někoho tato otevřenost vázne, není nikdy vystavován nátlaku: každý zde postupuje tak rychle, jak prozatím stačí. Každému jednotlivci se zde vlastně dostává individuálního přístupu podle jeho jinakosti. K osvojení možnossti být sám sebou ostatně přispívá také to, že v daseinsanalytické skupině se za nejcennější pokoládají vzájemná sdělení a vyjádření jejích členů. I v ovzduší laděném na vzájemnou přízeň ovšem dochází ke konfliktům, nedorozuměním, předčasným, resp. necitlivým a netrpělivým výrokům či gestům. Avšak platí, že o všem se vždy může vést dialog a konečným arbitrem nad přijetím či odmítnutím jakéhokoliv adresného sdělení je ten, koho se bezprostředně týká. Právě i na tomto momentu se členové skupiny učí hájit své právo na vlastní názor astanovisko. Jestliže se pacient(ka) přitom mýlí, nevadí, protože ve svobodném prostoru, kterého se tu každému dostává, zpravidla sám časem nahlédne pravdu a dojde ke změně. Vnitřní nesvobodou motivovaný omyl se pak stává jen nutnou oklikou na pacientově cestě k pravdivému sebeporozumění. Pacienti jsou respektováni a navzájem se respektují v tom, jak na tom momentálně jsou, a nevymáhá se na nich to, jak by na tom být měli.

 

S tohoto ladění daseinsanalytické skupiny vyplývá i to, že se zde nepoužívá ani nátlaku skupinového veřejného mínění. Technika „zrcadlení“ se nepokládá za postačující klíč k pravdě o posuzovaném členu skupiny, ale spíše za mocenský paklíč porušující jeho práva. Skupinový názor není o nic pravdivější než jeho vlastní mínění o sobě. Uvedená procedura navíc posiluje pacientův pocit vyloučenosti a vyřazenosti, který patří k jádru každého psychického onemocnění. A právě psychoterapeutická skupina ve srovnání s individuální psychoterapií při správném postupu dává exkluzivní příležitost přispět k vymanění pacienta z této fatální osamělosti. Tento postup ovšem musí být šetrný, jinak je dotyčný člen skupiny zaháněn ještě hlouběji do své nezaviněné izolace. To se ostatně týká i svobodnějšího naladění pacientů: pokoušet se donutit nebo provokovat je k němu terapeutickým nátlakem je protismyslné a kontraproduktivní.

 

V této souvislosti je třeba poukázat na zvláštní styl vedení daseinsanalytického skupinového rozhovoru. S nadsázkou lze říci, že pacient má vždycky pravdu. Ovšem pravdou zde nemyslíme shodu řeči s pozorovatelnými skutečnostmi, ale spíše názor, resp. Mínění. To znamená, že pacient je v rozhovoru respektován a jeho mínění o příslušném tématu je přiznána platnost (např. jeho verzi událostí, vztahů, souvislostí atp.). Často se mu dokonce dostává chápající emoční podpory. (To může evokovat poukaz na rogersovskou terapii, ale v daseinsanalýze je to jen dílčí moment, protože je v jádru výkladová.) Klíčovou roli v tomto uvolňujícím procesu mají ovšem vstupy všech členů skupiny; v nich jde také o názory, ale vlastně obohacují významovou náplň záležitostí, o kterých se právě hovoří. To zpravidla pacienta povzbudí k další, otevřenější řeči, což otvírá prostor k prohlubování jeho porozumění a pro takové vhledy, které mu umožní i nové rozhodování přiléhavěji odpovídajícínárokům toho, co se s ní setkává. Tak postupně dospěje k pravdě svého bytí. Jejímu vynořování zajisté napomáhá již to, že zde pacient mluví před druhými, tedy před svědky a jeho „zacyklované“ duševní pochody se dostávají na světlo světa. Z takového skupinového rozhovoru však pro svou léčbu těží všichni členové skupiny, tj. také ti, kteří právě nemají hlavní slovo.

 

Ke stylu daseinsanalytické skupinové psychoterapie patří i to, o čem se během sezení mluví. V zásadě se tu smí mluvit o čemkoliv. Nejsou to jen problémy a trápení, ale stejně tak i radosti, úspěchy a příjemné zážitky. Zakázána nejsou ani mimoosobní témata (např. pacientka mluví o tom, jak upadá do deprese ze současného stavu světa; skupinový rozhovor pak ale směřuje k otázce, jakou si v něm najde vlastní smysluplnou cestu.) Tématika se zde uměle neredukuje ani z hlediska časovosti. Pacienti mluví jak o svém současném životě, tak o své minulosti a budoucnosti. Důležitá jsou tzv. skupinová témata, kdy se pozornost obrací na dění a vztahy ve skupině takzvaně „tady a teď“. Terapeutovým úkolem je vytvářet smysluplnou kombinaci těchto dimenzí tak, aby to sloužilo léčebnému pohybu. Směrodatným vodítkem je mu to, aby vše probíhalo v ladění přirozenosti a nenásilnosti. Vůdčím heslem je „mluvit o tom“; ale sdělení není od pacienta vymáháno, nýbrž jen dostává příležitost.

 

Na tento skutečně beznátlakový přístup vládnoucí v daseinsanalýze navazuje i její postoj k tzv. psychoterapeutickým technikám. Zakládající daseinsanalytici k nim měli opatrný, ne-li přímo odmítavý vztah. V souladu s Heideggerovou filosofií platí, že technická manipulace s člověkem nemůže prospívat jeho svobodě. Léčebná praxe ovšem nasvědčuje tomu, že některým pacientům je třeba pomoci zvenčí, aby se projevili. V takovém případě se dostávají do popředí rozdílné významy slov „pomáhat“ a „vymáhat“. Jestliže jsou členové skupiny psychoterapeutickým technikám podrobováni, jedná se o vymáhání nějakých informací, resp. Změn chování. To je v daseinsanalýze nemyslitelné. Daseinsanalytický psychoterapeut si ani neumí představit, že by u někoho, s kým je dlouhodobě v rovnocenném rozhovoru a vztahu, mohl nasadit nějakou nepřirozenou manipulativní techniku. Daseinsanalýza nepřináší žádné původní psychoterapeutické techniky a pokud někdy vyjímečně sáhne k technice z arzenálu jiného terapeutického směru, dává jí povětšinou bytostně odlišný smysl, než jí přikládá původní teorie (poněkud podrobněji viz Čálek, 2006).

Fenomén komunity.

Terapeutická komunita je neoddělitelným souputníkem psychoterapeutické skupiny. V daseinsanalytickém pohledu je stavěn do popředí její přirozený ráz původního společenství. Má-li plnit svou funkci, je nutné respektovat a zachovávat její odlišnost od psychoterapeutické skupiny. Zatím co skupina je zaměřena na rozhovor a výklad, smyslem komunitního spolubytí je nezprostředkované, tj. bezprostřední vzájemné soužití jejích členů. Jestliže se jedná o totožné personální složení obou útvarů (tj. skupiny a komunity), jsou ovšem obě prostředí nevyhnutelně propojena. Co se probírá ve skupinovém sezení, má vliv na dění v komunitě, a situace prožité v komunitním životě mohou být a také bývají podnětem či předmětem skupinového rozhovoru a výkladu.

 

Avšak přesto je třeba dodržovat určitou asymetrii: v komunitním dění by se neměl uplatňovat skupinový léčebný rozhovor a výklad. Pro léčebné vyznění komunity je naopak žádoucí, aby pokud možno vždy zůstala zachována nekomentovaná a nemanipulovaná bezprostřednost vzájemného působení a vztahových projevů jejích členů. Nelze ovšem a ani není zcela nutné zabránit tomu, aby se témata a diskuse ze skupinového sezení mezi členy bez přítomnosti terapeutů pokoutně nepřetřásala ještě ve sférách komunity (tzv. kuloáry). Nicméně je třeba dbát o to, aby se látka a průběh těchto rozhovorů pokud možno dostaly na pořad skupinového sezení.

 

Daseinsanalytický přístup klade důraz na to, aby léčebná komunita měla ráz přirozenosti. Obdobně jako u léčebné skupiny i zde trvá na tom, že vzájemné vztahy jsou vždy původní a nikoliv jen přenosovým opakováním z minulosti. I když je komunita sestavena takzvaně uměle, daseinsanalýza ji nepokládá za nic virtuálního. Ostatně situací, kdy se lidé bez vlastního výběru sejdou k déledobému přechodnému soužití, nejsou v moderní době zase tak vzácné. Její pravost spočívá v tom, že se jejím členům dostává zážitku společného soužití při řešení společných záležitostí. Jde o zážitek sounáležitosti s druhými lidmi spojenými do společenství. Pro řadu z nich je to první taková příležitost a událost v životě. Dostávají se zde do situace, kde každý musí vystupovat sám za sebe a převzít odpovědnost za své jednání bez záštity, resp. hendikepu svého dosavadního společenského postavení, role a příslušnosti.

 

Jak bylo již naznačeno, komunitní soužití jejím členům poskytuje jedinečnou příležitost uplatnit a vyzkoušet si to, co získali ve skupinové psychoterapii. Ověřují a upevňují se tu změny, ke kterým ať už mimovolně nebo úsilovnou prací na sobě došlo pod vlivem skupinového rozhovoru a výkladu. V praktických činnostech a způsobech jednání se tu prokazují účinnky práce na existencielních vodítcích léčených osob, aniž by se o nich explicitně mluvilo. To odpovídá daseinsanalytickému rozšíření pohledu na psychoterapeutické cíle: vztahové možnosti nestačí jen poznávat, ale je třeba je příslušnými způsoby chování také uvádět do životní praxe. Terapeutická komunita nabízí poměrně chráněné vztahové prostředí, které dává relativně neohrožující příležitosti k prvním pokusům o nové způsoby vztahování a chování, ještě než je léčená osoba vnese do své každodenní praxe. Okolnost, že je komunita naladěna na vzájemné přijetí, to může usnadňovat a dodávat odvahu. Případné nevyhnutelné nezdary a relapsy mohou být ostatně ošetřeny během skupinového sezení a tím se stávají dalším krokem na cestě k vytříbení nových možností a způsobů chování. Na takové korektury jednotlivec málokdy stačí sám, nebo se mu přinejmenším protahují.

 

Posmělující okolností bývá i to, že členové komunity o sobě navzájem vědí velmi důvěrné věci a bývají si navzájem svědky toho, jací nepokrytě jsou. To jim v terapeutické komunitě napomáhá vyjít z izolace a z pocitu nepřijatelné a utajované jinakosti, což je ladění, které často paralyzuje vztahování a jednání duševně nemocného člověka v každodenním životě. V terapeutické komunitě jsou si všichni rovni a to osvobozuje. Taková komunita ovšem umožňuje i postupné přeladění z pocitu vyloučenosti a vyřazenosti z lidského středu, který je u duševně nemocných klíčový jakožto setrvačník jejich onemocnění, směrem k prožívání soupatřičnosti a vlastního práva v kruhu ostatních. Nejeden ze členů něco takového zažívá poprvé ve svém životě.

 

Daseinsanalytický přístup spoléhá na samořídící potenciál terapeutické komunity. Nebývá ustavováno žádné její vedení z řad samotných členů komunity; vedení si rezervují psychoterapeuti, i když zůstávají v pozadí a na členech komunity nechávají přirozený samovývoj vztahů a dění. Psychoterapeuti jako léčebného prostředku nevyužívají manipulace s komunitou, resp. jejími členy. Tím se daseinsanalytický postup liší od běžné tradované praxe, jak ji charakterizuje např. Kratochvíl (Kratochvíl, 1979). Daseinsanalýza je stoupencem řádu: všechno má ve světě své místo (Boss, 1985). Avšak upřednostňuje řád přirozený, řád, kterývyplývá z vnitřní potřeby společenství vytvářet dobré vzájemné soužití. V daseinsanalyticky vedené komunitě tomuto procesu terapeuti ovšem udávají určitýtón, místo aby jí ukládali striktní režim. Nebrání se ani nácviku sociálních a komunikačních dovedností, avšak zkušenost ukazuje, že může přinést trvalé výsledky až poté, co dojde k dostatečným změnám ve vztahových možnostech pacienta, člena komunity.

 

Žijeme možná v přelomové době, kdy se skoro u každé záležitosti ptáme, jak to s ní bude v XXI. století. Pokud jde o skupinovou a komunitní terapii, má podle nás v nadcházející epoše slibnou budoucnost. Je tomu tak proto, že tzv. postmoderní společnost a způsob života s sebou přináší extrémní individualismus a vzájemnou izolaci lidí. Ve jménu nietzschovského přehodnocování hodnot se v oblasti lidského spolubytí vytváří pouštní prostředí, kde některé vztahové možnosti zcela chybějí, jsou zakrnělé nebo zdeformované. Právě oázy skupinové a komunitní terapie se mohou stát ostrůvky pozitivní deviace, kde se uchovají a obnoví hodnoty nezredukovaných a nedeformovaných způsobů lidského spolubytí. To ovšem neoslabuje význam individuální psychoterapie, kde se ostatně také pracuje na vztahových možnostech. Avšak skupinová a komunitní terapie poskytuje jedinečnou příležitost se vztahovostí pracovat přímo a zároveň ovlivňovat životní vodítka zúčastněných. Naplňuje se zde zacílení daseinsanalýzy jako fenomenologicky hermeneutické terapie: Být sám sebou ale neztratit druhé, být naplno s druhými a přitom zůstat sebou!

Literatura.

Boss, M. Nárys medicíny a psychologie. Bratislava: Manželská a predmanželská poradňa, 1985

Condrau, G. Daseinsanalyse: philosophische und anthropologische

Grundlagen; die Bedeutung der Sprache; Psychotherapieforschung aus

daseinsanalytischer Sicht. 2., überarbeitete Auflage. Dettelbach:

J. H. Röll, 1989

Condrau, G. Sigmund Freud a Martin Heidegger. Praha: Triton, 1998

Čálek, O. Skupinová daseinsanalýza – možnost být sebou. Praha: Triton, 2006

Foerster H.-D. Die Bedeutung des Ereignis-Denkens Martin Heideggers für die Praxis der Psychotherapie. Daseinsanalyse, 23, 2007, 136-141

Heidegger, M. Unterwegs zur Sprache. Pfullingen: Günter Neske, 1959

Heidegger, M.(Hrsg. M.Boss) Zollikoner Seminare – Protokole, Gespräche, Briefe. Frankfurt/Main: Vitorio Klostermann, 1987

Heidegger, M. Bytí a čas. Praha: OYKUMENÉH, 1996

KRATOCHVÍL, St. Terapeutická komunita. Praha: Academia, 1979

Růžička, J. Léčba dle principů dasein – kazuistika. in: J. Růžička (ed.) Psychosomatický přístup k člověku. Praha: Triton, 2006, 108-166

Stüttgen, T. Die Sprache als Natur der Kultur im Wandel des Zeitgeistes. Zeitgeist und Zeitwende in Psychotherapie und Kultur. 4. Forum für Daseinsanalyse.

Daseinsanalyse, Sonderband zu Band 15. 1999, 111-120

Šimek, J. Špalek, Vl. Psychoterapie a fenomenologie. Psychologie dnes, 5/2001, s.26-27

Wucherer-Huldenfeld, A.K. Philosophische Vorüberlegungen zum Symbolverständnis ind der Psychotherapie. Daseinsanalyse, 17, 2001, 126-142

Wucherer-Huldenfeld, A.K. Über den Bezug der Emotionen zur Wahrheit. Daseinsanalyse, 22, 2006, 28-39